Na Seznam zprávách vyšel v sobotu článek o čtyřech rodinách, které se musely potýkat s příznaky genderové dysforie u svých dětí. Článek autorky se nese v jasně pozitivním duchu směrem k tranzici dětí. Poselstvím článku je, že děti už od tří let dokážou jasně rozeznat svou identitu a když rodiče nepřijmou a nevyhoví požadavkům dětí (oslovování ve zvoleném rodě, blokátory puberty, hormonální terapii apod.), dítě pak spáchá sebevraždu. Přestože rovnou v textu jsou náznaky problémů s tímto přístupem, autorka je trestuhodně přechází. Na konci přinášíme výpověď Chloe Cole, která tranzicí se stejným smýšlením prošla a nyní popisuje, jak velké problémy to pro ni znamenalo.
Kompletně bezpečná a reverzibilní
Ve článku se prakticky téměř zcela přechází zdravotní rizika tranzice. ,,Pokud od šesti do čtrnácti let bude chtít žít jako chlapec, už to těžko změní. Kdyby se to náhodou stalo, všechny kroky jsou plně reverzibilní. Vysadily by se blokátory a prožil by dívčí pubertu. Nemyslím si, že se to stane, ale tu možnost má.“ Toto je ohromné zjednodušení významného kroku. Stejné informace poskytovala britská zdravotnická organizace NHS až do roku 2020, kdy je pozměnila. Dnes na jejich webu najdeme zprávu, že dlouhodobé vedlejší efekty blokátorů puberty (i hormonální terapie) jsou prakticky neznámé, není známá reverzibilita psychických změn.
Hned v dalším odstavci se krátce zmiňují rizika blokátorů puberty. ,,Určitá rizika blokádní terapie obnáší. „Nejsou ale velká. Je tam riziko narušení kosterního a svalového mechanismu, který je v pubertě důležitý.”,” přináší článek komentář sexuologa ze Všeobecné fakultní nemocnice. Co to znamená? Například Švédská nemocnice Karolinska dokonce minulý rok dočasně pozastavila distribuci blokátorů mezi nezletilé. Zastavila ji, protože blokátory puberty způsobovaly pacientům osteoporózu (řídnutí kostní hmoty) a chronické bolesti. Ale musíme uznat, že ,,narušení kosterního a svalového mechanismu” zní mnohem méně děsivě.
U hormonální terapie se raději článek jejími problémy nezaobírá vůbec. A pro jeho evidentní dopředu naplánované vyznění to je skutečně skvělá volba. Počet možných zdravotních problémů a nevratných tělesných změn zde oproti blokátorům puberty diametrálně roste. Vystačíme si se zprávou NHS, že dlouhodobá hormonální terapie může způsobit neplodnost a ,,existuje nejistota” o dalších rizicích této terapie.
Stejně tak je s podivem, že tak velká část článku i celkové lékařské péče o transgender lidi se opírá o blokátory puberty a hormonální terapii, které jsou dodnes v zásadě experimentálními metodami. Vystačíme si s citací zprávy Národní rady pro zdraví a sociální péči Švédska (Socialstyrelsen), která zní: ,,U dospívajících s genderovým nesouladem se Socialstyrelsen domnívá, že rizika léčby potlačující pubertu pomocí GnRH a hormonální léčby utvrzující gender v současné době převažují nad možnými přínosy a že léčba by měla být nabízena pouze ve výjimečných případech.” A připomeňme si, že Švédsko patří mezi země s největším akcentem na LGBT rovnost na světě.
Léčba pomocí blokátorů puberty a hormonální terapie je v zásadě experimentální léčbou s nepřehlédnutelnými zdravotními riziky a neprokázanou efektivitou.
Psychický nátlak
Poselstvím článku je taktéž iluze, že rodiče trans dětí jsou postaveni před binární volbu. Buď na požadavky dítěte přistoupí, nebo jim spáchá sebevraždu. Toto tvrzení postrádá solidní empirický základ. A neexistuje solidní základ pro tvrzení, že hormonální terapie a blokátory puberty sebevraždám předchází.
,,Buď budu trvat na tom, že mám holčičku, která může být brzy mrtvá, nebo přijmu šťastného kluka. Pro mámu je ten výběr jasný.” cituje článek matku.
Stejně jako neexistují průkazné zprávy o zdravotních efektech mnoha metod tranzice, tak neexistují ani zprávy o její efektivitě. Naráží na to i výše zmíněná zpráva Socialstyrelsen. Neexistuje vědecký výzkum solidních parametrů, který by pozitivní efekt tranzice na počet sebevražd prokázal. LGBT organizace vždy přispěchají se spoustou výpovědí lidí, kteří si tranzici pochvalují a mluví o tom, jak jim pomohla. Bohužel už nijak nezkoumají osudy lidí, kteří si tranzicí prošli a poté se s danými organizacemi nesetkali. Přitom je velká pravděpodobnost, že zrovna tito lidé by ke své tranzici měli mnohem rezervovanější postoj.
Naopak, výzkum konaný ve Švédsku ohledně mortality transgender lidí ukazuje, že sebevraždy mezi lidmi po chirurgické tranzici jsou stále vysoko nad národním průměrem. Tranzice není magickým řešením problému. Opět zmiňujeme, že skandinávské země kladou na LGBT práva vysoký důraz a nedostatečné přijetí trans lidí společností zde nelze označit jako příčinu.
Walt Heyer, muž, který prošel detranzicí, před touto nepotvrzenou informací dlouhodobě varuje. Genderová dysforie se často snoubí s dalšími psychickými problémy. Děti (jako například Chloe Cole) jsou často nahnány do tranzice bez komplexního psychologického vyšetření. Bez vyšetření, z jakých důvodů vlastně genderovou dysforií trpí a co přesně jim depresivní stavy způsobuje. Špatný vztah k vlastnímu tělu může způsobit trauma z dětství a depresi jiná psychická porucha, kterou může člověk s genderovou dysforií trpět.
Rodiče, již tak vystrašení problémy svého dítěte, jsou tak tlačeni neprokazatelnou hrozbou, aby se vzdali snahy o zjištění příčiny trablí svého dítěte. Co článek a LGBT aktivisté ztrácí ve faktech a vědecky solidních výzkumech, to dohání psychickým vydíráním.
Módní vlna
Ve článku se možnosti, že existuje sociální tlak na tranzici, věnují. „Ve Velké Británii od roku 2017 stoupl těchto počet adolescentů o více než tisíc procent. Příčiny nejsou jasné, ale je možné, že jde o vliv sociálních sítí, influencerů z řad transsexuálů, kteří nejisté děti povzbuzují k tomu, aby se snažily o zahájení procesu pohlaví.“ Příčiny gigantického nárůstu případů duševní poruchy nejsou jasné a existuje velký tlak ze sociálních sítí, aby své problémy ohledně identity řešily tranzicí. Ani tato věta ve vlastním článku autorku nenutí pozastavit se nad příčinou tohoto fenoménu.
,,A že pokud to tvrdí, tak to tak prostě je” zní nejvýmluvnější citace matky dítěte ze článku. Dítěte, které se začalo chovat nestandardně okolo tří let věku, nutno podotknout. Mnohokrát se ve článku opakuje pocit dítěte a činnosti neobvyklé pro děti jeho pohlaví, například hraní si na hasiče u dívky, jako rozhodující faktory. Pokud v to věří, tak prostě trans jsou. Nehledejte za tím jiné důvody. Nesnažte se jim to rozmluvit. Přestože varování před neblahým vlivem sociálních sítí ve článku zazní.
Co když, a teď narazíme na ohromně slabé místo celého článku a transgender ideologie, rostoucí počet případů nezpůsobuje náhlý nárůst případů genderové dysforie (na to neexistuje žádný důkaz) ani větší sociální přijatelnost tranzice u trans lidí? Co když stovky a tisíce dětí v západních zemích, které chodí na nevratné hormonální terapie a na operace, při kterých jim chirurgové odstraňují zdravé části těla, vlastně vůbec nejsou trans lidé? Nebo z jiných důvodů rozsáhlé tělesné změny nepotřebují? A kdyby jim okolí u (zvláště v období puberty) zcela obvyklých nejistot a problémů ohledně otázky identity netlačilo genderovou dysforii, tak by se jim vlastně vůbec nic nestalo, problém by přešel a zbytek života by žili šťastně se svým tělem i genderem.
Chloe Cole
Teď je čas na slibovanou výpověď. Chloe Cole vystoupila před Senátem státu Kalifornie v USA. Ten den probíraná legislativa plánuje udělat z Kalifornie svatyni (sanctuary state) gender potvrzující péče. Každé dítě hledající gender potvrzující péči v Kalifornii by tak bylo státními orgány chráněno před návratem domů, včetně převozu do jiného státu USA. Její příběh potvrzuje mnoho problémů, před kterými dlouhodobě, i v tomto článku, varujeme:
,,Jmenuji se Chloe Cole, je mi 18 let. Příběh, který začal v mých 12 letech, není nadsázkou. V tomto věku jsem začala věřit, že jsem transgender. Tato víra nevznikla přirozeně. Všechna média, která jsem sledovala jako dítě, mi ukazovala, jak hloupá a zranitelná jako dívka jsem. Sexualizované fotografie žen mi dávaly nerealistickou představu o ženství. Trávila jsem mnoho času online a viděla jsem, jak moc byli opěvováni ti, kteří na Instagramu a dalších sociálních médií prohlásili, že jsou trans. Ve škole jsem byla považována za tu divnou, měla jsem také trochu potíže najít si přátele. Jako mnoho dalších dětí s genderovou dysforií jsem trpěla řadou duševních poruch, a tak jsem se velice snadno stala obětí narativu, že pokud se cítím být odlišná a nechci být tou sexualizovanou dívkou, musím být chlapcem.
Stala jsem se tedy posedlá myšlenkou, že bych měla být chlapcem. Věřila jsem, že veškeré moje nejistoty a úzkosti zmizí, jakmile projdu tranzicí. Odborníci na duševní zdraví se mě nijak nepokoušeli odradit od tohoto klamného přesvědčení. Poté, co mi byla diagnostikována dysforie, jsem se velice rychle dostala k procesu tranzice. V Kalifornii si dítě může vybrat samo svou genderovou identitu a jakékoli dotazování lékaře by mohlo být považováno za konverzní terapii. To nebyla chybná diagnóza, to bylo naprosto chybné zacházení.
Mým rodičům odborníci sdělili, že existují jen dvě možnosti – tranzice nebo sebevražda. Rodiče tedy vyhověli, protože jim nebylo nabídnuto žádné jiné řešení mého problému. Byli zdrceni a chtěli, abych zůstala naživu. Proto naslouchali lékařům. Byly mi tedy nasazeny blokátory puberty, testosteron, a to poté, co jsem svému terapeutovi sdělila, že trpím genderovou dysforií. Také mi byla schválena dvojitá mastektomie. To vše ve věku 15 let. Nikdo nezkoumal, proč nechci být dívkou.
Více a více dětí upadá do falešných nadějí o štěstí, které nastane po tranzici. Genderové kliniky v USA zavírají oči před evropskými zeměmi, které tyto experimenty na mládeži brzdí.
Kdo tu opravdu věří, že jsem si jako 15letá dívka měla nechat odstranit svá zdravá prsa nebo jen, že je toto vůbec možné? Když Ministerstvo zdravotnictví státu Kalifornie obdrželo méně než 300 zpráv o lidech, kteří byli hospitalizováni v důsledku kouření elektronických cigaret, San Francisko tyto produkty ještě tentýž rok zakázalo. Vím tedy, že vám záleží na zdraví dětí. I přesto ale umožňujete lékařům v celém státě odstraňovat dětem zcela zdravá prsa.”
Článek Seznam zpráv měl dopředu předpřipravený narativ. Ten zavírá oči před riziky a problémy rostoucího počtu dětí s genderovou dysforií. Nepozastavuje se nad jeho příčinami a už vůbec ne nad bezpečností a efektivitou metod, kterými se daným lidem poskytuje léčba. Stejně tak nad spoustou zdravotních otazníků u těchto metod. Věříme, že lidé s genderovou dysforií skutečně existují, že trpí vážnou a celkem vzácnou psychickou poruchou a má se jim dostat co nejlepší lékařské péče. Když se tranzice začne brát jako obvyklé řešení problémů identity nezletilých, tak tím trpí děti. Příběh Chloe Cole to ukazuje.
Mikuláš Tomáš Misterka, spolupracovník Aliance pro rodinu